Můj příběh

Jsem obyčejná neobyčejná žena jako všechny ostatní. Mám ráda ruční práce a baví mě zhmotňovat své představy. Vyrábím ozdoby zejména pro ženy. Na zápěstí, do dekoltu, na uši, ale také do vlasů. Ačkoli i někteří muži rádi sáhnou pro doplněk, který ozvláštní jejich outfit, přece jen ženy hrají prim.

Jak to chodí? Dívka mi napíše, že se bude vdávat a chtěla by do vlasů něco krásného, v barvě, kterou dosud nenašla. Trošku ji vyzpovídám a pak tvořím. Je zavazující, ale naplňující dělat šperk přímo pro někoho konkrétního. A představovat si, jak bude vypadat, až se bude blížit v krásných šatech a právě s touto ozdobou vyrobenou mýma rukama k oltáři. Jakoby se tak trošku podílet na vytvoření toho slavnostního dne. Ale nemusí jít o tak důležité okamžiky. Dorazí mi zpráva, že paní chce sadu z kůže, aby si ji mohla vzít na již se blížící dovolenou. Myšlenky při tvoření mi sklouzávají s úsměvem k letním dnům a představuji si, jak se žena zdobí na výlet nebo na procházku po pláži. A když právě nikdo nepíše, tvořím, co mě napadne. Vymyslím si sama ženu, třeba podzimní typ, zrzavé vlasy a napadne mě pro ni vytvořit krásné smaragdové náušnice se swarovski krystalem.  A už beru do ruky jehlu, nit a korálky a dílo se klube na svět. Líbí se mi tvořit něco, co druhé potěší. Líbí se mi vyrobit právě to, co hledají. Ať už je to doplněk k plesovým šatům nebo dárek pro partnerku nebo tchýni.

A jaká cesta mě k této práci přivedla? Znáte ten pocit, když chodíte do práce, podáte výkon, přijdete domů, děti, večeře, zorganizovat, co je třeba udělat dnes, co naplánovat na zítra a spát. A další den? Skoro stejný. A tak pořád dokola. A něco vám chybí. Něco, co by dávalo vašemu životu hlubší smysl. Něco, kde byste mohli vložit svoje já a co by vás naplňovalo. Zvlášť když vaše zaměstnání není o tvoření a vy jste kreativní. Potřebujete tvořit. Ten pocit, když něco vymyslíte a pak to jsou jen vaše ruce, co tu představu zhmotní, nemusím kreativcům vůbec vysvětlovat. Navíc když to vydrží o hodně déle než nedělní oběd… Nějakou dobu vám stačí tvořit s dětmi. Plácáte bábovičky z písku, malujete obrázky, vystřihujete. Je to fajn, ale chcete něco víc. Něco většího. Složitějšího. Ale co?

Tak jsem přemýšlela. Nic mě nenapadalo. Ale touha něco najít a dělat mě nenechala v klidu. Nějakou dobu byla tato touha uspokojena při rekonstrukci domu, kdy jsem vlastníma rukama zhmotňovala představy o obložené koupelně (chvíli jsem váhala, jestli by mi nedělala radost práce obkladače, ale křivá zeď a následné problémy s jejím obložením mě vyvedly z omylu) nebo také při malování pokojů a podobně. Ale nebylo to ono, i když na domě je vždy co vylepšovat. Děláte to totiž pro sebe. To je pěkné, ale ne TO, co jsem postrádala. A pak pomohla náhoda. Jak jinak. Hledala jsem pro svou dceru kroužek. Což ovšem není nic jednoduchého. Vyzkoušela jich více a už nechtěla žádný tanec, žádný sport a na hudební nástroj ať zapomenu. Ale ráda od mala tvoří. Nevím, kde se to v ní vzalo.:) Tak jsem našla Šperkařský klub. A protože tenkrát ještě chtěla se svojí maminkou trávit společný čas, tak jsem si řekla, že tam vlastně můžu chodit s ní. A tak to v roce 2014 začalo.

Dnes vyrábím bižuterii a to nejraději přímo na tělo, originální kousek právě pro toho jedinečného člověka. Naučila jsem se několik technik a spoustu dalších mám v plánu. Výhodou je moje trpělivost, která mi často pomohla dvakrát rozpárat náramek, abych ho potřetí s úspěchem dokončila. Jsem ráda, že mě baví učit se nové věci, protože díky tomu jsem to nevzdala u prvních snímků svých výrobků a dál pronikám do tajů produktivní fotografie. Učila jsem se, jak si vytvořit vlastní e-shop, aby se mé výrobky daly přehledně shlédnout, a stále se učím, jak ho vylepšovat. A spoustu dalších věcí. Odměnou mi je pocit naplnění, že tahle práce má smysl, protože ač to nejsou věci, bez kterých bychom umřeli, jsou to věci, se kterými se ženy cítí dobře. A to stojí za to, nemyslíte?